Alice vztekle mrštila knihu mezi borůvčí, když zase vycítila na
cestě člověka. Proč ti lidi chodí právě po této cestě právě
v tomo lese a právě dneska? Začalo jí bušit ve spáncích, když
ji opět popadal ten známý záchvat zlosti. Třesoucí se rukou zvedla
knihu z borůvčí, zašeptala cosi velice nelichotivého, když zjistila,
že ohnula dvě strany a ještě k tomu je zamazala od borůvek, a odebrala
se do skrýše v širokém, dutém stromě. Na další setkání neměla
dnes náladu.

Bývalo to šikovné děvčátko. Ája, jak jí odedávna všichni říkali,
se narodila v jednom z nejbohatších domů ve vsi a ještě k tomu
jí Bozi do vínku přidělili neobyčejný Talent. Uměla měnit okolí,
vytvářet iluze, které se zdály naprosto pravé. Mohla tak oklamat
okolí přeměnou sebe, nebo jiného předmětu a nikdo to nepoznal,
snad jen ten, kdo měl Talent jiný, takový, který by mu tento trik
pomohl odhalit. Zdálo se to naprosto ideální a rodiče na ní byly
hrdí. Ovšem čas plynul, malá holčička vyspěla a stala se z ní
mladá žena. A teprve potom začala za štěstí, které jí od malička
bylo umožněno, platit.

Slečna si konečně musela najít práci. Bylo jí už sedmnáct, tak
co by ještě neužitečně seděla doma? Ale odjakživa rozmazlovanému
děvčátku se moc nechtělo... Postupně se začalo projevovat, jak
je závislá na svém domácím okolí, kde jí všichni podlézali
a nemusela vůbec nic, pokud se jí samotné nechtělo. Když něco
musela, popadaly ji záchvaty vzteku a schladit její hlavu byl nepříjemný
úko

**

     Ti dva dospělí už na sebe zase nevraživě hleděli, jaky by si ani nevšimli, že jejich zásadně nekonflitní a mírně přecitlivělá dcera, která je nedobrovolně pozoruje, má už skoro v očích slzy. Helča to nakonec nevydržela; vyskočila od stolu, práskla za sebou dveřmi a rozběhla se do lesa, aby těm negativním pocitům co nejrychleji utekla. Pro jednou měla zase dobrý důvod zuřivě nenávidět svoji nejvzácnější schopnost.

Už za chvíli jí ale vděčila za nádherná koncert lesních ptáčků, který díky nadlidsky zbystřeným smyslům vnímala o to radostněji. Její obličej se brzy vyjasnil, špatná nálada jí koneckonců nikdy nevydržela příliš dlouho. Čtvrt hodinky na to už si to radostně vykračovala lesní stezičkou, šťastně vdechovala čerstvý lesní vzduch a s povděkem myslela na to, jak užitečným Talentem ji bohové obdarovali. Byl by nakonec úplný nesmysl nebýt spokojený - vždyť takové štěstí se přihodilo opravdu jen málokomu a když se v době, kdy byla Helča ještě dítětem, ukázalo, co v ní je, měla celá její rodná vesnička důvod být na ni pyšná. Každý jí prorokoval velkou budoucnost; nezdálo se však, že tahle mírná tichá dívka myslí na to, jak svá kouzla využít. Radši si užívala poklidně plynoucí život na vesnici a v přírodě, jež pro ni byl snad ještě větším darem.

Helča se ztratila ve vzpomínkách na dětství, náhle však její uši náhle zaznamenaly nečekaný pohyb; zastavila se a rozlédla kolem sebe. Ten rušitel lesního klidu se nacházel jen pár metrů od ní. Helča viděla každý detail ve tváři té neznámé osoby; zaznamenala jají Talent, pomocí kterého se zamaskovala před zraky obyčejných smrtelníků, a hned také poznala důvod, když pocítila dívčiny pocity. Schovává se přede mnou? pomyslela si udiveně. Chvilinku přemýšlela, ale nakonec bez dlouhých okolků vesele zavolala: "Pojď přece ven, já tě neukousnu!"

Neznámá udělala kyselý obličej - určitě byla překvapená - ale pak z křoví nepříliš ochotně vylezla. Helča si ji podrobně prohlédla: Drobná blondýnka, vlasy v dlouhém culíku. Milý oválný obličejík a jasné modrozelené oči. Zdálo se, že jsou obě asi stejně staré. Vypadá mile, usoudila nakonec pozorovatelka a přátelsky se na dívku usmála.

**
 

   Ája se taky váhavě usmála, ale připomínalo to spíše tázavý škleb. Zmateně přemýšlela, jak ji ta holka mohla najít když se skryla za iluzi. Po chvíli si ale uvědomila, že jsou kouzelníci, které její Talent neošálí, a trpce si povzdechla. Před neznámou dívkou se cítila nesvá, přestože jí byla sympatická. Chvíli se na ni nedůvěřivě dívala a snažila se udělat si o ní přesnější obrázek. Nic zvláštního na ní ale nebylo – hnědé oči a vlasy v dlouhém copu, vysoké byly asi stejně. Sedla si zpátky do borůvčí, aniž by jí cokoli řekla. Otevřela knihu a chtěla si číst, ale po pár řádcích zdvihla oči a zjistila, že tam dívka ještě je.
"Co tady tak stojíš?!" obořila se na ni mnohem hruběji, než měla původně v plánu. Když si to uvědomila, nejraději by si vrazila facku, ale už nechtěla ztratit tvář. Znova se postavila a protože nemohla k zastrašení použít svůj Talent, kompenzovala si svůj pocit méněcennosti alespoň tím, že se na ni mračila jako bouřkový mrak. Trochu se zarazila, když si všimla, jak dívenka zbledla. Zdála se nějak přecitlivělá.