Tuto krátkou povídku jsem napsala asi před třemi lety, čímž chci omluvit její kvalitu a také upírovské téma, ke kterému bych se dnes už rozhodně neuchýlila. Nijak nepopírám, že to je to nejkýčovitější, co se dá napsat:D

Na krajinu se pomalu snášela tma. Keře splývaly s trávou, stromy se měnily v temné stíny. Temnota dosedala i na lidskou mysl a kdo v tu dobu vyhlédl z okna, pocítil záchvěv strachu.

Tu zpoza mraku vysvitl měsíc. Byl kulatý a bílý jako rybí oko a přestože poněkud rozjasnil tmu na zemi, na náladě tím nikomu nepřidal.

Stejně jako stromy, i lidé se podobali strašidelným sloupům, na rozdíl od nich se však pohybovali. Jeden takový stín pomalu vyšel z lesa a klidným krokem se blížil k temnému hradu, stojícímu na vysokém kopci, podněcujícímu fantazii a zároveň budícímu hrůzu. Ne člověk, to bytost z jiného světa se odvážila porušit noční klid.

Muž byl od hlavy až k patě zahalen v uhlově černém plášti. Zpod kápě svítily jeho krvavě červené oči a mrtvolně bílé tváři dodávaly děsivý vzhle

Náhle zastavil a s klidným sebevědomým pohledem pohlédl na měsíc. Roztáhl ruce a potřásl hlavou. Nikam přece nespěchá! Jako na nejstaršího upíra a proto také velitele celého lidu jeho rasy na něj všichni musí počkat. I se zahájením Plesu upírů, největší události století. Což o to, pro něj sto let není mnoho, ale ti mladí jsou jistě celí nažhavení a nemůžou se dočkat zahájení. Takže čím později přijde, tím větší respekt si u nich získá.

Upír se dal zase pomalu do chůze. Klidně procházel okraj lesa a kochal se pohledem na nehostinnou krajinu.

Z křoví náhle vyskočilo několik stínů. Rychlost a zbystřené smysly prozrazovaly, že to nejsou lidé. Vrhli se na upíra.

Tiše a urputně se spolu rvali. Nejstarší upír na světě, který byl zároveň upírem nejsilnějším, hravě roztrhal jednoho z útočníků. Zbylí na něj ale doráželi a bylo jich příliš mnoho.

Náhle ucítil, že se na něj vrhá někdo mnohem silnější než ti ostatní. Byl zřejmě skoro tak starý jako on a jen o málo slabší. Zatímco se bránil jeho útoku, ostatní na něj dál dotírali.

Ticho náhle prořízl výkřik. Pak tiché chroptění a zase klid.

"Je po něm," zašeptal někdo.

"Dobrá," řekl kdosi chraptivým hlasem. "Teď se kliďte, ať jste na Plese dřív než já."

Ozval se cinkot peněz a pak všechny stíny odtáhly směrem k hradu. Zůstal jen jeden.

Nohou obrátil mrtvolu a krutě, samolibě se usmál.

"Bývals nejstarší. Ale stáří mrtvých se nepočítá, věděls to? A teď," upír pyšně zvedl hlavu a rozhodil ruce, "teď budu šéfem já. Dělil nás jediný rok stáří a já ho teď vyrovnal. Sbohem."

Pomalým krokem se vydal ke hradu, občas se zastavil a pohlédl na měsíc. Nikam přece nespěchá a čím později přijde na Ples upírů, tím větší respekt si získá...