† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2Alice vztekle mrštila knihu mezi borůvčí, když zase vycítila na
cestě člověka. Proč ti lidi chodí právě po této cestě právě
v tomo lese a právě dneska? Začalo jí bušit ve spáncích, když
ji opět popadal ten známý záchvat zlosti. Třesoucí se rukou zvedla
knihu z borůvčí, zašeptala cosi velice nelichotivého, když zjistila,
že ohnula dvě strany a ještě k tomu je zamazala od borůvek, a odebrala
se do skrýše v širokém, dutém stromě. Na další setkání neměla
dnes náladu.
Bývalo to šikovné děvčátko. Ája, jak jí odedávna všichni říkali,
se narodila v jednom z nejbohatších domů ve vsi a ještě k tomu
jí Bozi do vínku přidělili neobyčejný Talent. Uměla měnit okolí,
vytvářet iluze, které se zdály naprosto pravé. Mohla tak oklamat
okolí přeměnou sebe, nebo jiného předmětu a nikdo to nepoznal,
snad jen ten, kdo měl Talent jiný, takový, který by mu tento trik
pomohl odhalit. Zdálo se to naprosto ideální a rodiče na ní byly
hrdí. Ovšem čas plynul, malá holčička vyspěla a stala se z ní
mladá žena. A teprve potom začala za štěstí, které jí od malička
bylo umožněno, platit.
Slečna si konečně musela najít práci. Bylo jí už sedmnáct, tak
co by ještě neužitečně seděla doma? Ale odjakživa rozmazlovanému
děvčátku se moc nechtělo... Postupně se začalo projevovat, jak
je závislá na svém domácím okolí, kde jí všichni podlézali
a nemusela vůbec nic, pokud se jí samotné nechtělo. Když něco
musela, popadaly ji záchvaty vzteku a schladit její hlavu byl nepříjemný
úkol. Křičela na své nejbližší a mlátila do nábytku, nezřídka
něco rozbila. Z malého nadaného děvčete vyrostl problematický
harant. Rodina na ni zanevřela, přátelé s ní nic nechtěli mít,
ani pes po ní už neštěkl. Proto se chtě nechtě musela vypravit
pryč z rodné vísky a hledat si zaměstnání. Do dnešního dne jich
vystřídala již pěknou řádku, a to je u člověka s tak neobvyklým
Talentem co říct. Bývala by mohla dělat cokoli, jen kdyby se dokázala
ovládat.
Tento den seděla v lese a četla knihu, protože (zase) neměla co
dělat. Přišla o práci v loutkovém divadle, kde měla za úkol vytvářet
drobné iluze zkrásňující představení a zatím si žádné jiné
nenašla. Hned zrána za ní dvakrát přišel poslíček pana řídícího,
poprvé oznámit, že má padáka, a podruhé dodat, že už se v divadélku
raději nemá ani ukázat. Když po něm hodila iluzivní ohnivou kouli,
lekl se a raději vycouval. Potom tamtudy prošli tři lidi, dvě paní
s kočárama a psem a zakrslý mužík s kyselým obličejem. A teď
další. Zamaskovala vchod do stromu iluzivním křovím a vyhlédla
ven, kdo to vlastně je. Dívka. Celkem milá.
**
Ti dva dospělí už na sebe zase nevraživě hleděli, jaky by si ani nevšimli, že jejich zásadně nekonflitní a mírně přecitlivělá dcera, která je nedobrovolně pozoruje, má už skoro v očích slzy. Helča to nakonec nevydržela; vyskočila od stolu, práskla za sebou dveřmi a rozběhla se do lesa, aby těm negativním pocitům co nejrychleji utekla. Pro jednou měla zase dobrý důvod zuřivě nenávidět svoji nejvzácnější schopnost.
Už za chvíli jí ale vděčila za nádherná koncert lesních ptáčků, který díky nadlidsky zbystřeným smyslům vnímala o to radostněji. Její obličej se brzy vyjasnil, špatná nálada jí koneckonců nikdy nevydržela příliš dlouho. Čtvrt hodinky na to už si to radostně vykračovala lesní stezičkou, šťastně vdechovala čerstvý lesní vzduch a s povděkem myslela na to, jak užitečným Talentem ji bohové obdarovali. Byl by nakonec úplný nesmysl nebýt spokojený - vždyť takové štěstí se přihodilo opravdu jen málokomu a když se v době, kdy byla Helča ještě dítětem, ukázalo, co v ní je, měla celá její rodná vesnička důvod být na ni pyšná. Každý jí prorokoval velkou budoucnost; nezdálo se však, že tahle mírná tichá dívka myslí na to, jak svá kouzla využít. Radši si užívala poklidně plynoucí život na vesnici a v přírodě, jež pro ni byl snad ještě větším darem.
Helča se ztratila ve vzpomínkách na dětství, náhle však její uši náhle zaznamenaly nečekaný pohyb; zastavila se a rozlédla kolem sebe. Ten rušitel lesního klidu se nacházel jen pár metrů od ní. Helča viděla každý detail ve tváři té neznámé osoby; zaznamenala jají Talent, pomocí kterého se zamaskovala před zraky obyčejných smrtelníků, a hned také poznala důvod, když pocítila dívčiny pocity. Schovává se přede mnou? pomyslela si udiveně. Chvilinku přemýšlela, ale nakonec bez dlouhých okolků vesele zavolala: "Pojď přece ven, já tě neukousnu!"
Neznámá udělala kyselý obličej - určitě byla překvapená - ale pak z křoví nepříliš ochotně vylezla. Helča si ji podrobně prohlédla: Drobná blondýnka, vlasy v dlouhém culíku. Milý oválný obličejík a jasné modrozelené oči. Zdálo se, že jsou obě asi stejně staré. Vypadá mile, usoudila nakonec pozorovatelka a přátelsky se na dívku usmála.
**
Ája se taky váhavě usmála, ale připomínalo to spíše tázavý škleb. Zmateně přemýšlela, jak ji ta holka mohla najít když se skryla za iluzi. Po chvíli si ale uvědomila, že jsou kouzelníci, které její Talent neošálí, a trpce si povzdechla. Před neznámou dívkou se cítila nesvá, přestože jí byla sympatická. Chvíli se na ni nedůvěřivě dívala a snažila se udělat si o ní přesnější obrázek. Nic zvláštního na ní ale nebylo – hnědé oči a vlasy v dlouhém copu, vysoké byly asi stejně. Sedla si zpátky do borůvčí, aniž by jí cokoli řekla. Otevřela knihu a chtěla si číst, ale po pár řádcích zdvihla oči a zjistila, že tam dívka ještě je.
"Co tady tak stojíš?!" obořila se na ni mnohem hruběji, než měla původně v plánu. Když si to uvědomila, nejraději by si vrazila facku, ale už nechtěla ztratit tvář. Znova se postavila a protože nemohla k zastrašení použít svůj Talent, kompenzovala si svůj pocit méněcennosti alespoň tím, že se na ni mračila jako bouřkový mrak. Trochu se zarazila, když si všimla, jak dívenka zbledla. Zdála se nějak přecitlivělá.
† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2Milí návštěvníci, vítejte na místě, kde se prolínají blogy www.sierra.pise.cz a www.eleyne.pise.cz - příběh, který zde bude vznikat, je naší společnou prací. Přejeme vám příjemnou zábavu při čtení a těšíme se na vaše komentáře. Sierra + Eleyne:)
1. část
† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2Jak jsem si nemohla nevšimnout, příspěvky tady na blozích se často týkají přečtených děl a jejich doporučení. Považuji to za výborný nápad, takže se také přidávám. Osobuje-li si někdo na tento nápad autorská práva, tak se mu omlouvám a samozřejmě toho nechám. - Díky za pozornost, teď k té knize:)
Jde o román spisovatele Henryka Sienkiewicze (1846 - 1916), polského autora, který si největší slávu získal psaním historických románů, týkajících se polských a křesťanských dějin. Mezi ty patří i Quo vadis?, kniha, za kterou Sienkiewicz roku 1905 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Její příběh nás přivádí do Říma na počátku našeho letopočtu, kdy obrovskému římskému impériu bez jakýchkoli omezení krutě vládne šílený císař Nero. Kniha nádherně zachycuje tehdejší dobu a poměry, které v Římě vládly: na jedné straně se zde setkáváme s bohatými římskými patricii, žijícími až neuvěřitelně rozmařilým a nemorálním způsobem, kteří se točí kolem vyšinutého Nerona a baží po vyšším postavení - a přitom se v duchu bez ustání třesou o svůj život, který je prakticky neustále ohrožen intrikami.
Na straně druhé můžeme podrobně sledovat chudé vrstvy obyvatelstva. Právě tady se totiž začínájí projevovat účinky nové víry, kterou mezi prostými Římany šíří apoštolové Pavel a Petr, víry křesťanské.
Já osobně věřící nejsem a bylo pro mě až neuvěřitelné sledovat, jak mocně toto učení na tehdejší lidi působilo - učení úplně nové a hlásající úplně jiné myšlenky než ostatní náboženství. Víra v jediného Boha, láska k němu a láska ke všem ostatním lidem, schopnost odpouštět - myšlenky, které mě opravdu překvapily, protože při slově "křesťanství" si bohužel v dnešní době sice představím spoustu různých věcí, ale tyhle jednoduché nevinné základy jako by zapadly pod nánosy staletí...
Římští občané je ale přijímali s nadšením a i v aréně, kam je dával Nero zavírat se smečkami vyhladovělých zvířat, se tito první křesťané s klidnou myslí modlili a žehnali svým nepřátelům. A zde se dostávám ke konfliktu, který mezi vládnoucí vrstvou a křesťany nastal. Zřejmě všichni z hodin dějepisu víme, že děsivý požár Říma, s jehož popisem se v Quo vadis také setkáte, byl přisouzen právě křesťanům a císař je nechal "za trest" prakticky vyvraždit. Přesto všechno se nová víra udržela a dnes je Řím její základnou.
Na pozadí těchto událostí se odehrává hlavní zápletka knihy (konečně jsem se k ní dostala, že:D). Tou je láska mezi bohatým Římanem Viniciem a prostou křesťanskou dívkou Lygií. Oba statečně překonávají překážky, které se nemohly nevyskytnout vzhledem k propastnému rozdílu mezi jejich životy: Vincius se zbavuje předsudků a nešvarů rozmařilého patricia a dokonce přijímá křesťanskou víru. Přesto jim štěstí nepřeje, Lygie je totiž s tisíci dalšími křesťany uvězněna a čeká ji přinejlepším bolestivá smrt v aréně...
Rozuzlení pochopitelně neuvádím, přečtěte si ho sami:)
Můj názor na tuto knihu je zásadně kladný a všem ji doporučuju. Jednak jako opravdovou zábavu - kniha je nesmírně čtivá (oněch asi šest set stránek jsem zhltla za tři dny), jednak jako poučení o tom, jak to v tehdejších dobách chodilo. A také jako zamyšlení - ať už věříte v Boha nebo ne - třeba nad tím, jak krásně a mírumilovně by se na světě žilo, kydyby pro všechny lidi opravdu bylo prvním zákonem "Miluj bližního svého jako sebe samého"...
† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2
...opalovací krémy a jim podobné chemické
přípravky jsou lidstvu jen na škodu
Druhá z mých starších upírovských povídek, myslím, že trochu lepší než ta první. Posuďte sami:)
Temnota budí strach. Se strachem odchází rozum a kde není rozum, není ani naděje. S nadějí pak odchází i vůle žít.
Jsou však věci, které dokáží temnotu prorazit. Stačí mít v rukávě schované eso – něco, o čem nepřítel neví a co tě v poslední chvíli zachrání. Takové eso vrací právě tu naději, kterou temnota zahání.
Potíž však nastane, když takový trumf drží obě strany. Potom vítězí ten, kdo ten svůj vynese jako poslední.
Pak už záleží jen na inteligenci a prozíravosti člověka, který musí odhadnout okamžik, kdy nepřítel vynáší svou nejvyšší kartu. A odhadne-li jej špatně, může se rozloučit se životem.
Muži, kteří onoho dne bez pozvání vešli do chrámu Upírky, tohle všechno dobře věděli. Léta bojovali proti té, jež budovu obývá, a byli si nyní jisti, že už jí žádné eso nezbylo. A proto teď beze strachu procházejí budovou a jen kvůli opatrnosti se plíží jako černé stíny a ukrývají se za sloupy, jež mizí v nedohlednu a někde vysoko podpírají strop chrámu.
Konečně přišli až na konec obrovského chrámu a spatřili tam stát vysokou postavu v rudém šatu. Upírka přece jen vynesla ještě jeden trumf – očekávala je. Ale to už je nezastaví. Nic už je nemůže zastavit.
Upírka klidně sledovala, jak se k ní muži přibližují. Nezúčastněně si prohlížela jejich ozbrojení a v duchu učinila závěry z toho, co viděla. A abych se vám přiznala, ty závěry nebyly moc povzbuzující. Nevím ovšem, jestli pro Upírku nebo její nepřátele.
"Tak jste mě přece vyslídili," promluvila Upírka nezúčastněně.
"Čeká tě smrt za tvé činy, Upírko," zasyčel jeden z mužů.
Žena zvedla obočí a klidně provokovala dál. "Můžeš to nějak dokázat?"
Veliteli se na tváři rozhostil triumfální úsměv. Konečně vynese své eso a zničí tu, kterou tak dlouho pronásledoval. Zvedl ruce a třikrát zatleskal. "Tady máš důkaz!"
Na jeho znamení se náhle celý chrám podivně otřásl. Ozvalo se hlasité skřípání. Ze stropu se na zem sneslo trochu prachu a omítky.
Tu se náhle celý strop chrámu roztrhl a otevřel tak síň pohledu slunce. Jeho paprsky pronikly dírou ve stropě a zabarvily Upírčinu bledou pleť zlatavým nádechem. Oslepilo její oči a celou ji zahalilo svým svitem.
Muži propukli v jásot. Konečně ji zneškodnili! Žena mezitím stála a vůbec se nehýbala. Se zájmem si prohlížela slunce, které nikdy neviděla. Když lidé spatřili její klid, jásot utichl. Co se to děje?
Upírka se pohledem vrátila ke svým nepřátelům. Chvíli si je prohlížela a pak nákle celý chrám naplnil její chladný, vítězný smích.
"Ne, lidé, mě tak snadno neporazíte! Vy nesli jste své eso a mysleli jste, že nenajdu odpověď. Teď však já vynáším svůj trumf!" Natáhla před sebe svou bílou paži a pohlédla na ni. "Sami si můžete za svou zkázu! Jen lidé jsou tak geniální, že vynalezli opalovací krém s tak silným UV faktorem, že ochrání i upíra..."
Upírka se opět rozesmála a se smíchem se vrhla na své nepřátele. Byli tak překvapení, že nekladli žádný odpor. Žena je rozsápala a oči jí svítily, když hltala jejich teplou krev.
Její vítězství nad lidmi bylo konečně potvrzeno. Vynesla eso jako poslední a shrábla celý bank.
† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2
Tuto krátkou povídku jsem napsala asi před třemi lety, čímž chci omluvit její kvalitu a také upírovské téma, ke kterému bych se dnes už rozhodně neuchýlila. Nijak nepopírám, že to je to nejkýčovitější, co se dá napsat:D
Na krajinu se pomalu snášela tma. Keře splývaly s trávou, stromy se měnily v temné stíny. Temnota dosedala i na lidskou mysl a kdo v tu dobu vyhlédl z okna, pocítil záchvěv strachu.
Tu zpoza mraku vysvitl měsíc. Byl kulatý a bílý jako rybí oko a přestože poněkud rozjasnil tmu na zemi, na náladě tím nikomu nepřidal.
Stejně jako stromy, i lidé se podobali strašidelným sloupům, na rozdíl od nich se však pohybovali. Jeden takový stín pomalu vyšel z lesa a klidným krokem se blížil k temnému hradu, stojícímu na vysokém kopci, podněcujícímu fantazii a zároveň budícímu hrůzu. Ne člověk, to bytost z jiného světa se odvážila porušit noční klid.
Muž byl od hlavy až k patě zahalen v uhlově černém plášti. Zpod kápě svítily jeho krvavě červené oči a mrtvolně bílé tváři dodávaly děsivý vzhled. Pootevřel úzké bledé rty a odhalil tak mírně vyčnívající špičáky. Upír.
Náhle zastavil a s klidným sebevědomým pohledem pohlédl na měsíc. Roztáhl ruce a potřásl hlavou. Nikam přece nespěchá! Jako na nejstaršího upíra a proto také velitele celého lidu jeho rasy na něj všichni musí počkat. I se zahájením Plesu upírů, největší události století. Což o to, pro něj sto let není mnoho, ale ti mladí jsou jistě celí nažhavení a nemůžou se dočkat zahájení. Takže čím později přijde, tím větší respekt si u nich získá.
Upír se dal zase pomalu do chůze. Klidně procházel okraj lesa a kochal se pohledem na nehostinnou krajinu.
Z křoví náhle vyskočilo několik stínů. Rychlost a zbystřené smysly prozrazovaly, že to nejsou lidé. Vrhli se na upíra.
Tiše a urputně se spolu rvali. Nejstarší upír na světě, který byl zároveň upírem nejsilnějším, hravě roztrhal jednoho z útočníků. Zbylí na něj ale doráželi a bylo jich příliš mnoho.
Náhle ucítil, že se na něj vrhá někdo mnohem silnější než ti ostatní. Byl zřejmě skoro tak starý jako on a jen o málo slabší. Zatímco se bránil jeho útoku, ostatní na něj dál dotírali.
Ticho náhle prořízl výkřik. Pak tiché chroptění a zase klid.
"Je po něm," zašeptal někdo.
"Dobrá," řekl kdosi chraptivým hlasem. "Teď se kliďte, ať jste na Plese dřív než já."
Ozval se cinkot peněz a pak všechny stíny odtáhly směrem k hradu. Zůstal jen jeden.
Nohou obrátil mrtvolu a krutě, samolibě se usmál.
"Bývals nejstarší. Ale stáří mrtvých se nepočítá, věděls to? A teď," upír pyšně zvedl hlavu a rozhodil ruce, "teď budu šéfem já. Dělil nás jediný rok stáří a já ho teď vyrovnal. Sbohem."
Pomalým krokem se vydal ke hradu, občas se zastavil a pohlédl na měsíc. Nikam přece nespěchá a čím později přijde na Ples upírů, tím větší respekt si získá...
† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2Zasklen je v tajemnu, nelze ho ovlivnit
Vůbec nevnímá okolí
Zrnko za zrnkem
sype se
čas.
Čas
sype se
zrnko za zrnkem
podoben písku v hodinách.
Ty stačí převrátit a začneš nanovo.
Jenže čas nepřevrátíš.
† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2Prázdný papír, bez linek
vlastně nic zvláštního není
ona však ta bílá plocha
povzbuzuje přemýšlení
Čtyři rovné okraje
plochu v přesný čtverec mění
nikam se tu neschováš
je to jako ve vězení
Taky z něho nesmíš utéct
a přes okraj přetáhnout
odevšad je na tě vidět
neschová tě bílý kout
Zaplň prázdný papír verši
jen tím můžeš uniknout
když básničtí kritikové
vyřknou milosrdný soud
† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2
<center>Zasklen je v tajemnu, nelze ho ovlivnit
Vůbec nevnímá okolí
Zrnko za zrnkem
sype se
čas.
Čas
sype se
zrnko za zrnkem
podoben písku v hodinách.
Ty stačí převrátit a začneš nanovo.
Jenže čas nepřevrátíš.</center>
† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2
Sestup až úplně na dno,
kde tichá hudba noci zní,
kde voda obraz lidské duše skýtá,
kde věčnost v klidném spánku sní.
Svítá.
Do hlubiny trefíš snadno.
Kde ryby tvoří mlčenlivou stráž,
kde pár bublin je z tvého smíchu,
tam svoje tělo pevně svaž
v tichu...
Hledět vzhůru není radno,
kde probleskuje nový den,
proud bezvládným tělem zmítá,
ze života zbyl jen sen
Svítá
† 13. 01. 2012 | kód autora:
Ua2
Nečti proto, abys odporoval a vyvracel, ani proto, abys věřil a pokládal za nezvratné, ale proto, abys věřil a uvažoval.
Francis Bacon
Nikdo nečte. Když už čte, tak nerozumí. A když čte a rozumí, stejně zapomene.
Stanislaw Lem
Inspirace - to je, když člověk dře jako kůň.
Pjotr Iljič Čajkovskij
Dobrá povídka musí být krátká, špatná ještě kratší.
Emil Krotkij
Poezie je bezpodmínečně nutná - jen kdybych věděl k čemu.
Jean Cocteau
Poezie je to, co spatřil Milton, když oslepl.
Don Marquis
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
